Maria Montessori

„Viděla jsem dítě v jeho skutečné podobě a zjistila jsem, že je mnohem lepší, než jsem si kdy představovala.“[1]

             Nové přístupy, které lékařka a antropoložka Maria Montessori začala uplatňovat v italských Domech dětí během prvního desetiletí 20. století, zásadně ovlivnily alternativní vzdělávání v celé západní Evropě, Indii, ve Spojených státech amerických či Argentině po celé další století. Metoda založená na pozorování dítěte a jeho potřeb je stále aktuální i pro současné rodiče a učitele.

            Svůj přístup vystavěla na uspokojení potřeby samostatnosti, soběstačnosti a získání nezávislosti. Dal by se shrnout do jejího snad nejcitovanějšího výroku: „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“

            Podrobování si svého okolí probíhá pomocí ruky.[2] Osaháváním a manipulováním s předměty získává dítě informace a napodobuje činnost dospělých. Ruka je tedy nástrojem, který pomáhá rozvíjet myšlení, je základem pro pochopení jevů, vztahů, řeči či logického myšlení.

            Respektuje dítě, které samo rozhoduje a samo nejlépe rozlišuje, které podněty a v jaké době začlení do svého jednání; je tedy tvůrcem sebe sama. K tomu dětem napomáhá senzitivní období pro získávání určitých dovedností bez velké námahy s maximálním efektem, které Montessori vypozorovala pro jednotlivé oblasti učení. Nebyla-li senzitivní fáze využita, znamená to, že dítě může dosáhnout stejného výsledku, ale za delší čas a s větším úsilím.

            Svobodnou volbou práce[3] má zároveň možnost ovlivňovat, co nebo jak dlouho bude dělat, i s kým bude spolupracovat. Svobodně volit však může jen v jasně stanovených hranicích. Děti omezují jejich vlastní schopnosti, vymezení prostorem a časem a navíc i předem daná pravidla a respekt k práci druhého. Dítě je následně zodpovědné za dokončení aktivity a uložení materiálu na stanovené místo. Avšak svobodnou volbu práce podmiňuje prostředí, které povzbuzuje a podněcuje k aktivitě a předchází jeho vývoj. Dochází tak k sebevýchově dítěte v didakticky připraveném prostředí. Součástí tohoto prostředí je i osobnost připraveného učitele - pozorovatele.

            Přátelský postoj Marie Montessori k chybám má za následek začlenění kontrolního mechanismu ke každé pomůcce. Vychází z úvahy, že možnost odhalení vlastní chyby a její nápravy vede člověka k soběstačnosti, nezávislosti a jistoty.[4]

            Vzájemné působení tělesné a duševní aktivity, které se musí promítat i do procesu učení, nazývá celostním učením.

           Zásadně také přijala práci dětí v heterogenních skupinách, kde se rozvíjí spolupráce, trpělivost, ohleduplnost, vzájemná inspirace, demokratické principy v rozhodování a další sociální dovednosti.

 Více se můžete dočíst zde.

[1] Montessori, Maria: Absorbující mysl. Praha 2003, s. 188.

[2] Tamtéž, s. 102-107.

[3] Montessori, Maria: Tajuplné dětství. Praha 1998, s. 75.

[4] Montessori, Maria: Absorbující mysl. Praha 2003, s. 163-1167.

[5] Montessori, Maria: Tajuplné dětství. Praha 1998, s. 77.

[6] Tamtéž, s. 74.